Lukáš — Úvod

Ta nejradikálnější věta celé Lukášovy knihy zazní už v první kapitole — a nezpívá ji žádný vůdce, ani prorok. Zpívá ji mladá, neprovdaná žena z galilejské vesnice, odkud nikdo nic neznamená: Svrhl mocné z trůnů a povýšil ponížené. Hladové nasytil, bohaté poslal pryč s prázdnou. V jazyce prvního století to není zbožné přání. Je to politické vyhlášení.

V téhle jedné větě je teze celé knihy: kdo na první pohled stojí venku, stojí ve skutečnosti uprostřed. Do ní se rozloží skoro každý další příběh.

Co je to za text

Kdo otevře evangelium poprvé, obvykle přichází se špatným očekáváním. Buď čeká reportáž s ověřitelnými fakty, nebo náboženskou propagandu v historickém kostýmu. Lukáš nedělá ani jedno.

To, co napsal, patří k antickému žánru zvanému bios — životopis. Psali je Plutarchos, Suetonius, Tacitus. Pravidla dnes znějí cize, ale tehdy byla jasná: autor vybírá scény, které zhustí smysl jednoho života. Řadí materiál ne podle kalendáře, ale podle argumentu. Komponuje řeči — ne jako podvrh, ale jako uznávanou literární praxi: co by tahle osoba v téhle situaci řekla? Tak pracovali všichni antičtí historici a publikum to vědělo.

Lukáš to sám říká v prvních čtyřech větách: prozkoumal zdroje, vyslechl svědky, a teď píše „uspořádaný výklad" pro jistého Teofila. Uspořádaný neznamená chronologický. Znamená: vyprávěný se záměrem.

Autor se nikde nejmenuje. „Lukáš" je jméno, které mu přisoudila tradice druhého století — snad lékař mihnoucí se v Pavlových dopisech; kritický výzkum jistotu nenabízí. Co text prozrazuje sám: vzdělaný pisatel, jistá řečtina, znalost židovských spisů v řeckém překladu, pravděpodobně nežidovský původ. Vznik mezi lety 80 a 95, tedy asi padesát let po událostech. A existuje pokračování: Skutky apoštolů jsou druhý díl téhož projektu.

Jak číst antický text

Tři věci, které tehdejší publikum vědělo a které dnešní čtenář potřebuje.

Řeči nejsou stenogramy. Žádný antický autor netvrdil, že doslova zapsal, co kdo řekl. Zapsal, co by ta osoba pravděpodobně řekla — zhustil, přiostřil, dovedl k pointě. Tak pracoval Thúkydides, tak Lukáš. Není to podvod, je to jiná dohoda mezi autorem a čtenářem.

Čísla mají často symbolickou funkci. Dvanáct apoštolů, sedmdesát vyslanců, čtyřicet dní na poušti — nejde o náhodná čísla, ale o nositele významu, které židovsky vzdělané publikum rozpoznalo okamžitě.

Výběr je interpretace. Lukáš nevypráví všechno, co se stalo — vybírá, zhušťuje, vynechává. A právě v tom výběru je jeho argument. Když se něco objevuje u Lukáše a u ostatních evangelistů ne, stojí za to ptát se proč. Obvykle to má důvod.

Jak se příběh pohybuje

Vyprávění sleduje zeměpis. Začíná v jeruzalémském chrámu — náboženském i politickém centru —, posouvá se na galilejský sever a pak se dlouhým, pomalým obloukem vrací zpět do Jeruzaléma. Právě tenhle oblouk, táhnoucí se přes kapitoly 9 až 19, je srdcem knihy: Ježíš jde vstříc městu, o kterém ví, co ho tam čeká. Cestou učí, vypráví podobenství, uzdravuje, hádá se. Lukáš nespěchá. Cesta není předehra k ději — cesta je děj. Začátek přináší dvě nemožná narození a zkoušku na poušti; konec nepřináší triumf, ale poslední večeři, prázdný hrob a pokyn čekat. Konec, který se otevírá.

Co stojí za pozornost

Lukáš má víc žen v aktivních rolích než kterékoli jiné evangelium. Marie nejen přijímá zprávu — odpovídá písní, která je politicky nejostřejším textem Nového zákona. Alžběta je prorokyně, Anna je prorokyně. Skupina žen financuje celé hnutí a text je uvádí jmenovitě. Ženy jsou první, kdo svědčí o vzkříšení. Stojí za to je počítat — a všímat si, co říkají a dělají, ne jen toho, že se tam objevují.

Nespouštěj z očí peníze. Lukáš je ze čtyř evangelií ekonomicky nejotevřenější. Blahoslavenství tu neříká „blahoslavení chudí duchem" — říká blahoslavení chudí, bez přídavku. Kniha obsahuje varování bohatým, která většina majitelů Bible nikdy nečetla. Ptej se cestou: co podle tohohle textu dělá bohatství s člověkem?

Kdo v Lukášových příbězích hraje hrdinu, skoro nikdy není ten, koho bys čekal. Definici lásky k bližnímu dává Samaritán — z etnické skupiny, kterou tehdejší židovské publikum nejhlouběji pohrdalo. Jediný malomocný, který se vrátí poděkovat, je taky Samaritán. Voják, jehož důvěra Ježíše překvapí, je římský okupant. Kdykoli Lukáš potřebuje ukázat, jak vypadá správné jednání, volí někoho zvenčí.

A jedna otázka prochází celou knihou: Koho si Ježíš všímá? Jeho pohled padá na lidi, které tehdejší společnost udělala neviditelnými. Jít za jeho pohledem je asi nejkratší cesta, jak téhle knize rozumět.

Proč to číst teď

V Česku nemá Bible problém s odmítáním. Má problém s tím, že pro většinu lidí neexistuje. Zhruba osmdesát procent populace se náboženstvím nezabývá — ne ze vzdoru, ne z hněvu, prostě proto, že to nikdy nebylo téma. Hospodský ateismus není postoj. Je to defaultní stav.

Co si většina lidí o Bibli myslí — pokud si vůbec něco myslí —, pochází z úlomků: vánoční vystoupení ze školky, kousek z dějepisu, představa, že jde o knihu o tom, jak má člověk být hodný. Kdo Lukáše skutečně otevře, o tuhle jistotu rychle přijde. Jeho text je političtější, než by čekal. Radikálnější. Podivnější. Převracení, o kterých mluví, jsou systematické útoky na představu, kdo si zaslouží moc, kdo patří dovnitř a co bohatství dělá s člověkem. V Praze, Brně nebo Ostravě ty otázky nejsou o nic víc vyřešené než tehdy v Galileji.

Lukáš psal pro čtenáře, kteří neměli žádný důvod čemukoli z toho věřit. Jeho publikum tvořili vzdělaní Řekové a Římané s jednou střízlivou otázkou: Kdo byl ten člověk a proč je padesát let poté stále důležitý? Kdo otevírá tenhle text bez církevního zázemí a bez vazby na jakoukoli instituci, je přesně to publikum, pro které byl napsán.

Otevři ho.